Píše se sobota 12.11.2005 a já na tento typ dne vstávám nepřiměřeně brzo. Poté co se vyhrabu z postele, usilovně přemýšlím, co mě vedlo k tomu šílenému nápadu "upsat" se Třetince na dnešní akci. Zvláště když jsem byl den předtím posedět na Černé hoře. Nevadí, na Hubertovu jízdu se celej týden těším, a tak přehodnocuji venkovní teplotu, napěchuji batůžek potřebným vybavením, zabouchávám za sebou dveře a za několik málo desítek minut už nasedám do Šinkanzenu Českých drah Přerov-Horní Moštěnice. Pro jistotu si ještě telefonicky s Třéťou ověřuji, že akce platí a že ani v Moštenici nestihli přestěhovat Obecní úřad (u kterého jsem stejně nikdy předtím nebyl), před kterým má celý Hubert vypuknout.

Organizace funguje na jedničku. Třetinka sice říkala, že mě jako osobu kraje Horněmoštěnického neznalou přijde uvítat nějakej mládežník, ale takovou přesilu jsem opravdu nečekal. Už od křižovatky na mě mávala skupinka cca 15-ti sympatických mladých slečen a rukou mi naznačovaly, kterým směrem dále. V jejich ozbrojeném doprovodu jsem byl potom eskortován až ke zmiňovanému Obecnímu úřadu, kde už mě s úsměvem přivítali všichni ostatní. Ani jsem se nestihl zapsat do zápisníku účastníků a už mě byla přidělena sympatická vedoucí a ještě sympatičtější skupinka. Jak sama Třetinka podotkla, takovou hojnou účast nečekala ani ona, ale přesto týlové zabezpečení neselhalo, protože po přepočtu osazenstva s výsledkem 31ks bylo jasné, že vyjdou ceny a zbude i dost potravin na gulášek pro hladové krky. Po prvních fotkách proběhlo rozdělení proviantu a materiálu šerpům a vyrážíme směrem Beňov. Ale kdepak po asfaltce, pěkně po polňačce a když vidím jak "moje holky" vedou celé procesí a s elánem zatáčí na rozorané pole, snažím se popohnat klopýtajícího Lukáška. Je to super kluk, protože se s ním parádně povídá a ještě k tomu mi nezjištně nabízí tyčinku :-) Když už mám pocit, že se blížíme nejmíň k Helfštýnu, poprvé zahlédnu koníky a je mi jasné, že to bude supeeeer.

Po vydatné a náročné chůzi přijde vhod i neomezený příjem čaje, který nám s úsměvem a v téměř pravidelných intervalech nalévá hodná paní ze stánku s občerstvením. My dospěláci ani nemusíme nic říkat a všichni se rozprchávají krmit, hladit a dokonce i jezdit! Moje skupinka spiklenecky schovaná v plachtovém altánku hned vedle občerstvení a vedená spíše Gabčou než mojí maličkostí mě mezitím překřtí na "Pinďu". I s novou přezdívkou však mám stále rezervované místečko na vlečce za traktorem, a tak udělám ještě posledních pár fotek a vyskakuji i já na tento prapodivný dopravní prostředek. Rychlostí blesku a s plným třepotajícím se nákladem vyrážíme vstříc Beňovskému lesíku. Akorát by se nám nesmělo v půli cesty polámat kolečko :-( (tentokrát jsem v tom fakt nevinně). Nevadí, jsme sportovci, my ten zbytek dojdem, no ne ? Jasnačka. A pokud někoho náhodou budou bolet nožičky, od čeho máme Piňu. Šup s ním (nebo s ní) na moje ramena a pokračujeme dále krásnou podzimní krajinou, abychom došli do místa v lese, kde se koně budou otáčet a přeskakovat nastraženou přírodní překážku. Třéťa mezitím odpálí první tóny "Ptačí hymny" a koníci hned skáčou jak na Velké pardubické. Je to prostě nádhera, vidět různobarevné vznešené tvory, jak ladně nabíhají, přeskakují a mizí v dáli jako nic.

Když skončila podívaná, vydáváme se stejnou cestou zpátky. Jaké je moje překvapení, že jako věčně poslední a uzavírající článek naší expedice vidím, že už jsou všichni naloděni na nové vlečce u traktoru. Hurááá, ušetříme si podrážky, které ještě dnes budeme potřebovat a nesmíme zapomenout poděkovat organizátorům. A jsme zpátky na louce, kde to celé vypuklo, a jdeme soutěžit. Při prvním úkolu pátrám v paměti, jak jenom vypadala ta šifra z Víkendovky, protože Třéťa nám první úkol zakódovala přesně podle ní. Bylo tam "ch", nebylo tam "ch"? Ještěže mám ty holky, protože se mi do ruky dostává kartička s nápovědou. Úkol sice dekódujem jako první, ale za to špatně. Máme totiž nashromáždit, co nejvíc věcí začínajících písmenem z "Huberta". Že by "h"? Co jiného, jdeme na to. Začínám si připadat jak na smětišti, protože kmitající těla nosí pod mé nohy všemožné věci. Hlína, hodinky, hořčice, halůzky. Holky jsou prostě úžasné. Dokonce ukecáváme Třéťu, aby nám uznala substituci kotlíku za "hrnec". No jo, ale proč modří a zelení shromažďují i věci od zbytku písmen slova Hubert? Ajéje. Rychle další - utěrka, brýle, Eva?, rukavice, telefon. To je nefér, vedlejší skupina se snaží ukecat jednoho z jezdců, aby tvrdil, že jeho koník se jmenuje Hubert a oni dostali extra body. Kdepak, to neprojde - Třéťa je soudný rozhodčí. A následuje další soutěž, tentokrát se nasadí koní hlava, instaluje chvost a upevní opratě po celé délce týmu. Jedeme dopředu, dozadu, nalevo, napravo, málem snad i vzhůru nohama...

Kolem nás profrčí poslední účastníci lovu na lišku a to je pro nás jasný signál, že teď máme poslední šanci nakrmit, pohladit a dokonce se projet na konících. Z nepochopitelných důvodů Třéťa odmítá galantní nabídku své dcery na svezení. A to i poté, co jsem se na oře vyškrábal dokonce i já a obkroužil jsem pod odborným dozorem dvě kolečka bez újmy na zdraví mém či koníkově. Všechny děti jsou nadšeny a nejraději by asi jezdily na konících pořád, ale nás ještě čeká guláš a spousty soutěží. S dvacetikilovým "baťůžkem" na ramenech vyrážím vstříc dalším dobrodružstvím.

Za šera doputujeme do místa Ptákům známého - starého mlýna. Zde naše tři skupiny obsadí ostrůvek a založí ohniště, ze kterého jsou všichni kromě kuchtíků vypovězeni. A co my? Samo, je třeba sehnat dostatek dřeva, aby gulášek byl teploučký a voňavoučký a kuchtíci se nemohli jenom tak flákat. Zatím co já se cca kilometr po proudu snažím vyprostit z listím pokrytého břehu dvě urostlé větve, protože motorová pila ani bobr po ruce jaksi nejsou, moje holky zatím shromáždí tolik dřeva, že by to stačilo pokrýt topnou sezónu celého okresního města. Větve po příchodu s úsměvem odhazuji směrem naše stanoviště jakmile Třetinka zavelí nástup na další soutěže. Tentokrát nesmíme být zbrklí! Třeba taková pinkačka s nafukovacím balónkem, kdo by to byl řekl, ale i tam je třeba poslechnout rady zkušené Gabči a nenafukovat balónek na maximum. A co teprve takové štafetové pošťuchování pingpongáče, to teprve vyvolá to správné povzbuzování ze všech stran, že dokonce i kuchtíci si odskočili od své přírodní "plotny". Ještě je potřeba probrat taktiku na další soutěž s koňskou hlavou a můžeme začít. Náš kůň se sice v okamžiku, kdy jsem byl zapřažen do jeho středu, proměnil ve velblouda, ale o to bojujeme více. Ani nám nevadí, že cestou ztrácíme členy. Naštěstí nejsme jediní...

Vítězný tým z celého dne čeká sladká nebo věcná odměna, ale ani ostatní nezůstávají s prázdnou. Mě zase těší, že nezůstaneme po prosoutěženém nádherném dni s prázdným žaludkem, protože zpoza křoví už na nás vykukují kuchtíci s kotlíky, nad kterými se vznáší oblaka páry. Jak bych to jen řekl, náš guláš byl samozřejmě nejlepší (a s vypůjčenou lžičkou chutnal přímo bohovsky), ale v nestřežených okamžicích jsem z neznámých důvodů chodil pytlačit k "modrým". Jejich gulášek prý nedělal nikdo z dospěláků a přesto byl … no mňamky. Najezeni a spokojeni jsme se pustili do úklidu spouště, kterou jsme způsobili během soutěžního zápalu. A pěkně po tmě jsme správně unaveni vyrazili zpátky do startovního bodu - Horní Moštenice. Nikdo se neztratil a koho bolely nožky nakonec přece jen taky došel. Děkuji Ptákům dospělákům i všem dětem, stejně tak, jak jednotlivým pomocníkům během našich přesunů, soutěží či projížděk za super víkendový den.